Na počátku 20. století získal světový hutnický trh převahu, cena stříbra celosvětově klesla a německý stát přešel na zlato, které mělo stabilnější hodnotu. To vše znamenalo, že těžba stříbra v Sasku přestala být ekonomicky rentabilní. Ve stejném období došlo k průlomu nového hlavního zdroje energie – elektrické energie. Generátory dokázaly přeměnit mechanickou energii na elektrickou. Technologie turbín byla natolik pokročilá, že mohla být použita k pohonu generátorů.
V oblasti byl dostatek vody, a to nejen co do množství, ale i s použitelným pramenem, který se jinak vyskytuje pouze ve vysokohorských oblastech. Co může být samozřejmějšího než využít těchto lokalizačních faktorů a dát tak regionu nový hospodářský vzestup?
Těžební rada LANGE začal formulovat první myšlenky v roce 1904, tehdy ještě s předpokladem, že chce elektrifikovat těžební průmysl. Hospodářský vývoj však myšlenku “elektrického hornictví” brzy překonal a projevil se hlad po energii regionu, který se musel průmyslově reorganizovat. Za této konstelace byly rychle vytvořeny právní základy, aby například odvodnění důlních vod mohlo být nyní využíváno i k energetickému využití veřejného majetku. V roce 1913 bylo dokončeno konečné plánování elektrárny, která byla slavnostně uvedena do provozu 24. prosince 1914.
Za současných podmínek by pravděpodobně trvalo několik let, než by se taková myšlenka technicky realizovala na základě prověření všech geologických, ekologických, právních a ekonomických mezních podmínek.
Voda byla použita ve dvou fázích, viz schéma.
Nejprve byla voda přitékající z umělého kanálu Hohebirker dočasně uskladněna v umělém rybníku. Odtud se voda přes penstock dostávala do dvou turbín o 124 m níže v bezprostředně sousedící šachtě Constantin, které poháněly své připojené generátory v tzv “Oberwerks”. Ze dvou Peltonových turbín horního díla voda padala do níže položené nádrže. Protože při těžbě rudy se důlní dutiny až na výjimky nezasypávaly, mohl v oblasti mezi Langenau a Drei-Brüder-Schacht součet všech těchto dutin sloužit jako neviditelná nadzemní nádrž. Aby voda nemohla odtékat, byly vybudovány podzemní přehrady (tzv. “Verspünden”). Všechny dutiny v oblasti nad Rothschönberger Stolln mohly pojmout asi 1,5 milionu metrů krychlových. Pro srovnání: to je přibližně tolik vody, kolik jí obsahuje rybník Großhartmannsdorf.
Poté, co voda s maximální výškou hráze 134 m podruhé vykonala své dílo v “rozvodnici” v Drei-Brüder-Schacht, sloužil Rothschönberger Stolln jako výtok z přehrady. Zde v závěrečné fázi rozšíření stály tři Peltonovy a jedna Francisova spirálová turbína se svými generátory.
Toto uspořádání bylo schopno vyrábět až 5,5 MW elektrické energie. Elektrická energie z nadzemní elektrárny byla vedena podzemním kabelem do řídicího stanoviště na Drei-Brüder-Schacht a odtud byla dodávána do pozemní sítě. Elektrickou energií byla zásobována především města Brand-Erbisdorf, Langenau a Großhartmannsdorf s 27 většími podniky, dále huť v Muldenhütten a od roku 1921 částečně i Freiberg.
Od roku 1948 se s obnovením těžby musel změnit provozní režim kaskády elektráren. Podzemní přehrada již nebyla k dispozici. Nyní voda z nadzemní části protékala postupně přes zhlaví a rozvodnu nově vybudovaným příčným tokem. Podzemní průsaková voda odtékala nevyužitá přes Rothschönberger Stolln.
V roce 1953 byla stávající jednotka zásobování vodou a provozování elektráren rozdělena na VEB Energieversorgung a VEB Wasserwirtschaft. To vedlo k hádkám o dodávky vody a její ceně. Politicky se energetická politika přeorientovala na výrobu elektřiny z uhlí a sovětské ropy. Podniky NDR musely za využívaná zařízení odvádět státu tzv. poplatek do základního fondu. Důl Rothschönberg, který původně financovalo Saské království a důlní průmysl ve Freibergu, musel najednou opět platit 11 milionů marek NDR. Roční poplatek, který se za to musel platit, měl samozřejmě značně negativní dopad na ekonomickou životaschopnost elektrárny. V roce 1968 bylo rozhodnuto o uzavření jeskynní elektrárny z důvodů (uměle vytvořeného) nehospodárného provozu. Již v roce 1969 byla horní elektrárna odstavena ze sítě a demontována. Rozvodna v Drei-Brüder-Schacht byla v provozu až do 10. července 1972, přičemž průsaková voda se dostávala do podzemní přehrady. Ani iniciativa pracovníků elektrárny provozovat rozvodnu jako technickou památku, a tím ji zachovat, zůstala nevyslyšena.
Citlivé budicí stroje byly vyjmuty a vyneseny na povrch. Technologie, která zůstala v jeskyni, byla zachována v naději na opětovnou aktivaci. S ukončením pohybu kabelů v Drei-Brüder-Schacht, technologie v jeskyni definitivně upadla do spánku.
V roce 1992 převzalo naše sdružení péči o tuto technickou památku. Od roku 2017 je jeskyně opět přístupná přes nově rozšířenou Drei-Brüder-Schacht, což umožňuje členům spolku zvažovat a realizovat nové nápady, přinejmenším na využití průsakové vody.